o vládě života

Kde se vzal, tu se vzal - myšlenek vládce, existence král.

Touha pochopení

Dříve jsem toužil po tom, aby mne lidé chápali.
Dříve jsem toužil po tom, aby mne lidé chápali. Toužil jsem, abych lidi chápal já.
Teď, když jsem pochopil sám sebe, když jsem pochopil, že každá bytost se snaží být šťastná, netrpím pocitem nepochopení mne samotného, ale toužím po tom, aby se lidé chápali navzájem, aby každý pochopil sám sebe, aby byl šťastný.

Poznámka: Mé pochopení není absolutní, jinak by zmizely všechny touhy a zbyla by jen radost.
08.01.2010



Komentáře

4 komentářů:
  • 10.01. 16:28, zivl

    Ano, tápeme v temnotách. Paradoxně, důsledek temnoty - nevědomost - je současně její příčinou. Bludný kruh je uzavřen. Je to věčný koloběh života. Touha po navyklém a iluzorním, slepota vzniklá oslněním extrémy. Ale není tomu nutně tak zcela. Když se dohoupá houpačka, následuje nepříjemný pocit nestability a zmatenosti. Ale až si přivyknem, začnou se objevovat nepoznané detaily, jasné obrysy toho, co jsme při houpání mohli letmo jen zahlédnout. Jsou tu dva spolupůsobící vysvobozující faktory. Jedním z nich je lidská vůle, možnost volby - je to ta stejná síla, která vede i do temnoty, rozhoupává houpačku života. Druhým faktorem jsou zákonitosti (chcete-li přírodní či boží), které, i když jsou svou povahou neutrální, ve své podstatě vysvobozují - do určité míry. Člověk se neustále ocitá na rozcestí a musí volit, kudy se vydat. Od určité úrovně tak musí nastoupit vědomé sebevysvobozování. A jde to ztuha - ty vyjeté koleje do temnoty stále strhávají zpět; vždyť dolů to jde tak snadno. Ale to není vše. Jsou tu ty bytosti, které temnotu prohlédli, více či méně z ní vybředli či vidí cestu. Ty jsou inspirací, světlem, pomocnou silo, tahouny, pokud se tak rozhodnou a riskují vlastní pošpinění bahnem, uvíznutí v bažině, proto, aby se nám přiblížili a podali nám vysvobozjící klacek vlastní inspirující zkušenosti. Mohou však pomoci jen těm, co chtějí aby jim bylo pomoženo, co se otevírají změně sebe sama, co hledaji světlo v sobě. Pokud máš svítilnu a za její pomoci urazíš kus cesty, stálo to za to. I když došly baterky. Nezoufej, zastav se a snaž se i nadále prohlédnou tu tmu a pozorně hledej. Buď zahlédneš světlo v sobě nebo uvidíš inspirující maják v dáli nebo najdeš baterku na další kousek cesty. Nikdy se však nenech oslnit a nepostupuj slepě. Každý jsme sobě zodpovědným za to kam míříme, za každý náš krok. Buďme svým světlem!

  • 10.01. 09:52, dobrasezona

    To hľadanie svetla v sebe je väčšinou tápanie v tme, v ktorej občas prebleskne to svetlo ( ak vôbec ); vydáme sa tým smerom, ale zase sa ponoríme do tmy, alebo kráčame v pološere. Niekto ani nehľadá, svieti si baterkou a ide za nosom rezkým krokom, zanechávajúc za sebou tých tápajúcich. Otázka je, kam ho dovedie náhradný svetelný zdroj a čo ak sa mu vybije baterka.

  • 10.01. 05:21, zivl

    Děkuji za komentář a navíc za první vůbec. Nicméně, souhlasit se mnou nemusíš. ;-) Naopak, rád se zamyslím nad alternativním pohledem. I když se mohu stotožnit s tebou uvedeným zajímavým přirovnáním, dovolím si podotknout, že absolutním pochopením myslím asi něco jiného, než uvádíš. Co tím myslím, není pro toto téma podstatné, ale poznámkou jsem chtěl jen jen přiznat relativnost mého chápání. Chápáním přitom nemyslím intelektuální porozumění, ale bytostné přijmutí a prožívání. Dovolím si krátký:-) dovětek. Ve světle vědomí uvedeného se jeví tragikomickým tolik úsilí věnovaného hledání štěstí vně sebe. Tolik snů, námahy a utrpení s cílem změnit svět, přizpůsobit jej utkvělým představám, abychom mohli být šťastnější. Ach, jaká slepota, jaká bláhovost! Svět je nám učebnicí, učebnou a zkušebnou, život je nám poučením, cvičením a zkouškou. Jsme ve škole s individulálním i kolektivním učebním plánem, s individuální i kolektivní pokorčilostí. Mnoho bytostí je v tomto světě různě daleko na cestě k poznání, že dveře vedoucí ke štěšstí má každý v sobě. Snažíme se změnit obraz v zrcadle tím, že křivíme zrcadlo. Až pochopíme, že ne obraz, který vidíme, ale tu šablonu skrze kterou je promítáno světlo naší podstaty je třeba změnit a rozpustit, pak objevíme ten zářivý drahokam, co v sobě ukrýváme pod nánosy zmatenosti v temnotě nevědomosti. Pak objevíme pravý zdroj štěstí a přirozeně jej budeme vyzařovat ku prospěchu ostatních tápajících, coby živoucí důkaz pravého zdroje štěstí. Ne silou působící ve vnějším světě, ale úsilím působícím ve světě vnitřním dospějeme k prameni. Každý sám musí poznat svou vlastní zkušeností povahu vnějšího světa, každý sám se musí otevřít zdroji štěstí, kždý sám se musí uvnitř očistit, aby jasné světlo mohlo zazářít a projasnit ty stíny pormítané na plátno světa skrze koloběh života. Láska je nám silou i odměnou, spolupráce nástrojem i cílem.

  • 08.01. 13:20, Petr Koubek

    Milý autore, musím s tebou souhlasit, největší záhadou a také nejsnáze pochopitelnou záhadou jsme my samy. Najdeme li vlastní klíč od vlastních dveří, najdeme klíče i od dveří ostatních. To však jak ty říkáš, by bylo pochopení absolutní v rámci této úrovně poznání. Spíš bych nás lidi přirovnal k malým dětem, někdo se plazí, někdo neopustil ani lůno své pozemské matky, někdo jenom spí, někdo se učí chodit a občas jak nemotorně zvedá ručičky zavadí o něco vlastního a přitom dosud tak cizího, a ona to klika. Je pravdou že kdybychom jako děti nehrály jenom se svými hračkami, kdyby se o ně neprali, či je někomu nezáviděli, takzvaně nehledal pouze to svoje soukromé štěstí, ale navzájem spolupracovaly,měly by to vše snazší. Už jenom pouhá tolerance našeho okolí je velké plus a pochopení, to by byla výhra. Neboť individuální jízda na kole do kopce proti větru a dešti nám bere hodně sil. Vzájemná podpora a motivace nám nedá čas myslet na únavu.


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se